Milá mámo a milý táto,
začíná nový školní rok. Bude to určitě pořádná zátěž pro mě i pro Vás, a tak Vám oběma chci napsat několik řádků. Budou trochu zvláštní, protože zachycují věci, které si mnohdy ani nepřiznám, a někdy je dokonce vší silou odmítám. Něco mi snad dojde později. Možná Vám za pár let řeknu něco z toho, co právě píši, lépe. Chci však, abyste to věděli už teď.
Díky, mámo a táto, že pro mě máte rozhodně víc času než uvádějí statistiky. (Jedna z nich dokonce hovoří o 19 minutách ze strany matky a o 2 minutách ze strany otce, které mají průměrně denně pro přímý kontakt se svým dítětem!) Ale stejně ho potřebuji víc. Vím, že děláte všechno kvůli mně a pro mé dobro. A taky vím, že to dnes není vůbec jednoduché. Ale já ze všeho toho, co mi dáváte, nejvíc potřebuji Vás, přestože někdy stojím u výkladní skříně a vztekám se, nebo Vám jindy vyčítám, že spolužák ze třídy už má svoje Pentium. Chtěl bych Vás znát, nejen jak něco obstaráváte a jste ustaraní, jak sedíte u televize nebo řídíte chod domácnosti hlasem z mobilního telefonu. Potřebuji Vás mít u sebe, toužím po Vaší náruči, pocitu bezpečí a vědomí, že o mně víte, že mi rozumíte, i když si v mnohém ?rozumět? nebudeme a ani ?rozumět? nebudeme moci. Hledám zastání, ruku, které se mohu zachytit a která dokáže vést, i když tu ruku mnohokrát odmítám, abych vyzkoušel Vaši vytrvalost a vlastní svobodu. Moc to nechápu, ale leckdy dělám naschvály a průšvihy jenom proto, aby si mě někdo všiml, že se cítím odmítnutý nebo že se docela obyčejně nudím. Dovolte mi s Vámi něco společně dělat, vyrábět, přestože to s mou pomocí bude trvat dvakrát déle, pohrát si a vyrazit na pár hodin mimo domov. Jak se mám jinak naučit mít někoho rád, naslouchat, komunikovat, odpouštět, pracovat, bojovat a vyrovnávat se se světem kolem sebe i s vlastními pocity, ve kterých se vůbec nevyznám!
* * *
Když už jsem se zdržel u tématu čas, chci Vás poprosit ještě o jedno, i když se to zdánlivě mé osoby netýká. Nenechte si prosím denně vzít jak chvíli na vlastní odpočinek, tak na čas (alespoň 10 minut), kdy si spolu Vy dva sednete, společně vypijete kávu, něco málo pojíte a řeknete si pár hezkých slov - třeba i bez přítomnosti nás dětí a pokud možno dříve, než se normální člověk začne těšit pouze na věrnou přítelkyni - postel. Díky, že si dokážete denně odpustit a nedovolíte, aby slunce zapadlo nad Vaším hněvem. Potřebuji objevit, že život má smysl, že je krásný a že se lidé mohou mít přes všechny kříže a těžkosti rádi a umí si to dát najevo. Jinde než u vás to odkoukat nemohu.
Děkuji Vám, že mi pomáháte i se školou. Nepotřebuji, abyste za mě dělali úkoly, místo mě řešili různé problémy nebo mi odstraňovali překážky z cesty, ale potřebuji se pro život s Vaší podporou naučit sám hledat správná řešení a s těžkostmi se naučit rvát.Děkuji, že mě vyslechnete, když přijdu domů, případně ze mě dostanete, co se ve škole dělo, a že Vás nezajímají jenom moje (po)známky. Jsem rád, že chápete, že se po návratu ze školy potřebuji vybít a že mi k tomu dáváte prostor.
To, oč Vás chci poprosit nyní, Vám budu mít ve skutečnosti dlouho za zlé. Nedovolte mi dělat úplně všechno, co chci já sám, ať už jsou to dlouhé hodiny u televize či počítače, přání jít večer kdykoli kamkoli (i když samozřejmě pozor na druhý extrém). Učte mě při ponechání svobody rozhodovat se, správně volit a dostat do života alespoň trochu řádu.
Nevím, co ze mě bude. Velmi si vážím toho, že to i pro Vás zůstává tajemstvím, že se mě nesnažíte namačkat do předem připravené šablony svých neuskutečněných snů a přání.
* * *
A konečně Vám děkuji, aniž si to mohu nyní uvědomit a aniž si to možná uvědomujete Vy sami, že mi představujete Boha. Asi dlouho ke mně nebude Ježíš přicházet jinak než skrze Vás. Učím se ho znát a věřit mu v první řadě ne proto, že jste mě poslali do hodiny náboženství, na nedělní mši či k večerní modlitbě. I za to díky, protože to mnohdy vyžaduje mnoho rodičovského výchovného umění. Ježíš přichází především skrze svědectví Vaší žité víry a modlitby. Asi nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem vtrhl do ložnice a našel Vás tam, jak se upřímně modlíte růženec, nebo když jsem si uvědomil, že si máma u plotny zpívá mariánské písně a je jí dobře. Anebo tenkrát, když jsem udělal tu obrovskou hloupost a Vy jste mi ji odpustili. Díky za Vaše úsměvy, za povzbuzení místo výčitek, i když k nim dávám spoustu důvodů, protože to všechno mi pomáhá, abych uvěřil tomu,že mě i Bůh má rád, a abych mohl být šťastný.
Díky za to, že Vás mám, a do nového školního roku Vám přeji pořádný kopec trpělivosti.
Vaše dítě