Pan starosta dnes není přítomen, zkuste v pondělí.
Trpělivost je jedna z dobrých vlastností, tak se ji učte.
Na všechno je čas - je čas učit se, je čas žít, je čas
umírat, je čas radostí, je čas starostí, je čas loučení,
je čas návratu. Nestěžuj si tedy na nedostatek času to je
jen tvá výmluva. A nebo je tu ještě jedna možnost, že
špatně hospodaříš časem.
Nenadávej, nezlob se - situaci tím nevyřešíš, u srdce tě
to nezahřeje a lidi si budou o tobě povídat, jakým silným
hlasem jsi byl obdarován.
Kostel. Ticho. Tma.
Jen malá svíčka na oltáři, pomalu vadnoucí květiny a
zbytečky našich slz, radostí i díků.
Dívám se na Tvou tvář, tak známou i neznámou.
Chci osušit tvé slzy bolesti, ale jsi příliš vysoko.
Chci vzít Tvou dlaň do své, ale přibili Ti ji na kříž.
Obličej potřísněný krví, oči hledící kamsi vzhůru a ta
němá prosba na tvých rtech ...
Jsi tak vzdálený a přeci tak blízký, tak lidský a zároveň
božský.
Mám klečet, sedět nebo vstát?
Sama nevím, co je důležitější a Tebe hodné.
Tichým, ale naléhavým hlasem říkáš: "Mlč, jen mlč a
poslouchej.
Poslouchej můj hlas ve svém srdci."
Možná klečím, možná sedím, nevím.
Jsem daleko od svých slz i od svých bolestí, jen Tvoje slova
mě vedou a ukazují mi cestu.
Chci být Máří Magdalénou a ležet Ti u nohou.
Chci stát pod křížem a plakat s Marií.
Chci s Tebou bdít v Getsemanech nebo chodit po moři.
Řekl jsi jen: "Pojď a plač pod mým křížem."
Pojď a modli se se mnou v Getsemanech, buď stále se mnou, staň
se mnou.
Každý den říkají - moje tělo, moje krev.
Kristovo tělo a Kristova krev.
Tvoje tělo a krev Pane.
Dáváš nám sám sebe a my se stáváme Tebou.
Tak jsi to chtěl?
Tvá slova - důvěřuj mi a nech se vést - nás všude
provádějí a my jako děti vkládáme svoje srdce do Tvých
rukou, aby jsi je přetvořil. Přetvořil v srdce lásky.
Protože Bůh je láska.
Usmál ses, vzal sis mou bolest a chodili jsme společně po
moři.
Pomáhali jsme Šimonovi vytáhnout sítě plné ryb a sluníčko
na poušti nás hřálo svými paprsky.
Malé děti se k nám sbíhali a my tiskli ty maličké k sobě.
Nekoř takovým patří Tvé království.
Chceš, abychom byli jako děti a utíkali do Tvé otevřené
náruče a nechali za sebou pýchu, zlobu, pokrytectví i
zášť.
Neboj se a nech mou dlaň ve své.
Navždy.
Jenom se mnou projdeš temnou roklí, jenom se mnou poznáš
lásku, která znamená život.
Tvoje slova se mi vrývají do srdce pomalu, ale hluboko.
Jsem znovu v kostele, klečím pod křížem a tvé slzy
dopadají na mou tvář.
Němá prosba na rtech se mění ve skutečnost.
Otevři mi své srdce.
Hřeby padají na zem a ON sestupuje z kříže ke mě,
maličké.
Už není ani příliš vysoko, ani daleko, je se mnou.
Vkládá probodenou dlaň do mé a pevně ji tiskne.
Měsíc prozářil kostel svým světlem a my tam stáli spolu,
tiše, navždy.
Řekl jen - pojď a věř mi, neboj se a nech se vést.
Soňa Terezka 3.9.1997; Nekoř