Žil jednou jeden rytíř, který odvážně bojoval po všech koutech království. Až mu jednoho dne střela z kuše při šarvátce prostřelila nohu a téměř ukončila jeho dny. Když se léčil ze svého zranění, zahlédl ráj, ale ve veliké dálce téměř v nedohledu, zatímco peklo s vraty dokořán bylo těsně vedle něj. Už dlouho totiž nedbal na žádné sliby ani pravidla rytířství a stal se z něj krvelačný a bezohledný voják, který bez výčitek vraždí bližního a rabuje.
Plný strachu zahodil po uzdravení přilbici, meč a brnění a vydal se pěšky k jeskyni, ve které bydlel malý poustevník.
"Otče, přál bych si, aby mi byly odpuštěny hříchy, protože mám veliký strach o spásu své duše. Vykonám jakékoli pokání. Ničeho se nebojím!"
"Dobře synu", odpověděl poustevník, "stačí jediné: Naplň mi tento soudek vodou a přines mi ho."
"Cože" To je pokání pro děti nebo pro slabé ženské!" Rytíř hrozivě zamával pěsti, ale vidina šklebícího se ďábla ho hned zkrotila. Vzal soudek paží a s brbláním zamířil k řece. Ponořil soudek do vody, ale ten se nenaplnil. "Vtom je nějaké kouzlo", zařval kajícník. "Ale teď se uvidí."
Vydal se k prameni - soudek tvrdohlavě zůstával prázdný. Rytíř se zlostně vlekl ke studni. Škoda námahy!
O rok později přišel k poustevníkovi otrhaný chudák s nohama do krve rozedřenýma a se soudkem pod paží.
"Otče", řekl rytíř tichým a zoufalým hlasem, "byl jsem u všech řek a pramenů v království, ale soudek se mně naplnit nepodařilo. Teď vím, že mi mé hříchy nebudou odpuštěny. Budu na věky zatracen. Mé hříchy, tak těžké hříchy ... Litoval jsem jich příliš pozdě".
Slzy mu stékaly po vyhublé tváři. Jedna maličká slza sklouzla po hustých vousech a kápla do soudku. Soudek se rázem naplnil až po okraj tou nejčistší, nejčerstvější a nejlepší vodou, jakou kdy kdo viděl.
Jedna slzička lítosti...
Tatínek se zeptal pětiletého Aleše: "Co se ti na tatínkovi nejvíc líbí?"
Aleš se zamyslel: "Maminka"
Z knihy Další příběhy pro potěchu
duše - Bruno Ferreco;
(vybrala AA)