Člověk sváteční
Naše dny jsou skutečně většinou všední, šedivé dny
práce a únavy. Chtěl bych však, abychom i do takových dnů
dovedli vkládat něco pěkného, nač rádi vzpomeneme, něco
krásného, nač se těšíme. Toto všechno totiž činí život
těch kolem nás a především nás samých hezčí.
Každého jitra bychom měli děkovat za to, že žijeme, že
jsme se probudili. A hned bychom si měli umínit, že uděláme
něco pěkného, třeba někomu připravíme radost, že jej
hezky a radostně oslovíme, že někomu řekneme vlídné a
laskavé slovo, že se na někoho usmějeme. Prodavač na svého
zákazníka, šéf na své podřízené a opačně, že prostě
rozdáme také trochu radosti, a tím něco svátečního
vložíme do šedivých obyčejných dnů.
Nebo že si třeba večer poslechneme zprávy, ale potom
promluvíme s rodinou, přečteme alespoň pár stránek
v krásné knize. Prostě tím vším změníme i dny zcela
všední ve dny sváteční.
Také vlídnost ke každému je něco svátečního. Ta nám dnes
chybí právě tak jako slušnost a pravá lidskost. Ono totiž
dnes, v čase nadbytku všeho, chybí to podstatné: láska
člověka k člověku. To je asi ona největší bolest tohoto
času. Jsme stále jen lidmi všedními, myslíme sobecky jen na
sebe a svůj zisk.
Kdosi mi napsal, že v samoobsluze ve frontě na vozíky
vyslechl rozhovor dvou mužů. Ten jeden řekl druhému, že
musí ještě koupit růži a druhý se ho zeptal, zda má jeho
žena svátek nebo narozeniny. Ale kdepak, odvětil mu ten
první, to já jí kupuji jen tak. Já mám domů přinést jenom
dvě kila cibule.
Člověk cítí, že potřebuje prožít něco svátečního,
touží se vyhnout fádnosti a každodennosti, ale často to
nedokáže naplnit a žije ve stálém zajetí všedních
nutností. Místo obstarání jedné růže, což mu sice
připadá velice krásné, dá většinou v životě přednost
cibuli.
Slavný básník Rainer Maria Rilke vzpomíná v jedné své
knize na to, jak chodíval kolem staré žebračky. Lidé jí
dávali drobné. Básník si však řekl, že jí jednou místo
koruny dá něco jiného. Koupil krásnou růži a položil ji
před ni. Žebračka si ji s radostí vzala do rukou a pak
několik dnů žebrat nepřišla. Později zas byla na svém
místě a básník se jí zeptal, co dělala tolik dnů, že tam
nebyla.
Odpověděla mu, že žila z té růže.
Věřím, že z krásy růží se dá žít, i když vím, jak
potřebná je cibule.
Z knihy Františeka Lukeše ? Mám tolik práce, že si jdu raději lehnout
HLADINA
Hladino, ať jsi malá, ať jsi velká,
vždycky jsi rovná, hladká, krásná
Krásná a plná jak Boží láska
Skrýváš v sobě život
Jsi plná tajemství
Jsi tak jasná
Ale svět ti nerozumí
Každému ukážeš jeho skutečnou tvář
Ale stále něco ukrýváš
Hvězdná obloha v tobě září
A pozdní slunce barví v krev
Svěť tě hyzdí svými domy
Ještěže jsou tady taky stromy
Hladino, řekni, co v sobě utápíš?
Řekni, jak to děláš, když po tobě někdo kámen hodí,
že se hnedka uklidníš?
Já vím, jsou to lidské vztahy,
to, co v sobě utápíš
Ale nám se nedaří
zklidnit hladinu, když nám ji někdo rozčeří
Hladino, pomoz!
Nauč nás se zklidnit
Ať jsme krásní, hladcí, přímí
a né hnusně vlnkovatí!
(Jabok - mimino)
vybrala Jana Kaplanová